Alberto Vojtěch Frič

Dobrodružství Dlouhého lovce
Spolu s Emilem Holubem patřil Alberto Vojtěch Frič k osobnostem zakládající generace moderních českých cestovatelů. Jestliže Holubovi se osudem stala Afrika, Fričovi učarovaly neprobádané oblasti Jižní Ameriky. Dosáhl i řady pozoruhodných vědeckých výsledků v oblasti botaniky, byl považován za největšího znalce kaktusů, popsal desítky nových druhů a shromáždil největší a nejcennější evropskou sbírku kaktusů své doby.

A. V. Frič se narodil ve významné vlastenecké rodině jako syn advokáta Vojtěcha Friče a od mládí vykazoval výjimečné nadání v přírodovědných oborech. Nadchl se pro kaktusy a již v patnácti letech byl považován za jednoho z jejich největších znalců ve střední Evropě. V roce 1899 mu celá kolekce umrzla, a tak se rozhodl založit novou, vlastním sběrem. V letech 1901 až 1912 uskutečnil čtyři dobrodružné cesty do Jižní Ameriky, během nichž se jeho původní zájem o botaniku změnil v nadšení pro způsob života a myšlení domorodého obyvatelstva. Shromáždil cenný etnografický materiál, fotografoval, sestavoval slovníky indiánských jazyků, zapisoval indiánské mýty, sbíral zážitky a podklady pro své pozdější literární dílo. Postupně kontaktoval více než třicet kmenů, zejména v oblasti Gran Chaka. Mezi tehdejšími cestovateli vynikal pochopením pro mentalitu domorodců a stal se z něho zapálený obhájce jejich práva na vlastní kulturu a důstojnost v dobách pronikání bělošské civilizace do nitra jihoamerického kontinentu.

Již jako devatenáctiletý se vydal na první cestu do divokých končin Mato Grossa na rozvodí říčních soustav Amazonky a Paraná v Brazílii. Musel se z ní ale předčasně vrátit, neboť ho zranil jaguár. O dva roky později na další výpravě Frič zmapoval tok řeky Pilcomayo, což se před ním nepodařilo žádné z mnohých vědeckých expedic. Poté prozkoumával Gran Chaco a Mato Grosso – rozlehlé, dosud nedotčené oblasti v povodí horního toku řeky Paraguye. Své počínání shrnul slovy: „Chce-li cestovatel pochopit člověka divočiny, musí odložit šaty, oholit brvy a obočí, stát se jedním z nich…“

Z třetí výpravy přivezl do Prahy nemocného indiána Čerwuiše, aby našli v Evropě lék na záhadnou nemoc, která zasáhla kmen Čamakoko. Jeho pobyt v Praze (1908 až 1909) inspiroval Jaroslava Haška k sepsání povídky Indián a pražská policie. Frič a vyléčený Čerwuiš uskutečnili přednáškové turné po mnoha českých a moravských městech a po roce se oba vrátili do Ameriky.

Po první světové válce se vydal v roce 1919 na další cestu, tentokrát jako oficiální pověřenec československého ministerstva zahraničí.

Fričovy botanické objevy byly na svoji dobu ojedinělé. Kvůli kaktusům v letech 1923 až 1927 ještě třikrát navštívil Jižní, Střední a Severní Ameriku. Stal se mezinárodně uznávaným expertem a sběratelem, jeho skleníky v pražských Košířích byly magnetem pro všechny domácí i světové sběratele. Vypracoval vlastní systematiku kaktusů i unikátní herbář, před vědeckou prací však dával přednost popularizování svérázných rostlin, pravidelně o nich psal a dával oblíbené praktické rady, takže se kaktusaření záhy stalo rozšířeným lidovým koníčkem.

Kromě pěstování, šlechtění a křížení kaktusů a dalších exotických rostlin se zabýval i genetickými pokusy na užitkových rostlinách – zejména v období druhé světové války, kdy mu pro nedostatek paliva všech čtyřicet tisíc kaktusů zmrzlo. Jeho osvětová a sběratelská činnost však ovlivnila i následující generace kaktusářů, stejně jako jeho cestopisné črty, ale i dobrodružné romány pro mládež, v nichž čerpal ze svých zážitků. V Čechách byly velmi populární, zejména v meziválečných vydáních s ilustracemi Zdeňka Buriana.

Také závěr Fričova života byl dramatický. Za války si nechal narůst dlouhé vousy a odmítal se oholit a vycházet ze svého pozemku, dokud Němci neopustí jeho vlast. Na protest proti dvojjazyčným nápisům opatřil chlívky i kurníky česko-německými tabulemi.

Koncem listopadu 1944 se Frič poranil o hřebík a onemocněl tetanem. Lékařům v rámci léčby marně navrhoval, aby mu po indiánském způsobu aplikovali známý „šípový jed“ kurare. Během nemoci a umírání jim pak pečlivě popisoval své pocity a stavy, aby tak co nejvíce prospěl lékařské vědě. Padesát let po smrti populárního cestovatele, botanika, spisovatele a dobrodruha přišel překvapivý objev. Čeští filmaři putující po stopách Čerwuiše se setkali s Fričovou indiánskou dcerou Hermínou (narozenou v roce 1905) a jejími dětmi. Vnukové Alberta Vojtěcha Friče a indiánky Lora-y z kmene Čamakoko dodnes hrdě nosí jméno Fric.

Česká Fričova rodina pod hlavičkou sdružení Checomacoco pro jejich kmen, který v průběhu 20. století definitivně přišel o možnost svého tradičního způsobu života, od roku 2005 organizuje asistenční pomoc a podporuje studium mladých Čamakoků.